25.2.

 

jsem zpět i se svými rýmy

a verši, které čekají až

ozdoí se každý právě svými

ty se zas četbou zajíkáš

 

 

24.2.

kam se poděl český smysl pro humor

umění lehké sebeironie

absence nadhledu říká si o tumor

a s tím se potom mnohem hůř lidu žije

 

než s úsměvem, citem a ctí

přiznanou chybou, pohledem do očí

máslem na hlavě, co pak sám si sní

a všichni obdivně za ním se otočí

 

přiblblé pokuty, umělci ve vězení

svobodný systém cítí se ohrožen

a tím právě-už svobodný není

zárodek, zlomek zla v lůno je položen

 

jeho růst nezastavíš semaforem

neuvidí se v žádném zrcátku

ze změti zákazů, vyhlášek a norem

spleten je a splétá oprátku

 

bují a bobtná jako zhoubná hlíza

a dál se mlčí o tom, co dobře ví se

veřené mínění, ten věčný patolízal

na jejím povrchu kvete, co ušlechtilá plíseň

 

 

 

 

 

16.2.

pole sílí

krize slábne

naděje jsou víc než vábné

s každou chvílí

v noci za dne

doufáme jak pošetilí

 

my národ Palacha, my národ husa

dojemných šašků gamlavý páj

kéž by ach kéž by, Otče náj

 

----------

 

Za každým rohem jeden potkan

z každého setkání po jizvičce

loučením bolestným život protkán

krysí jed po troškách v každé smyčce

 

29.1.

VYSLYŠENO BYLO PŘÁNÍ

NÁHLE, RYCHLE, Z NENADÁNÍ

NEJSME TOTIŽ NENADANÍ

JEN NÁM ŠPATNÉ PROMO BRÁNÍ

VZLÉTNOUT K VÝŠCE MAJESTÁTŮ

NEMAJÍC MY PROMO TÁTU

A TEN NÁHLE PRÁVĚ A TU

STOJÍ NOVÝ- HLAVU, PATU

KONCEPT JEHO NESE JASNÝ

JE TO SNAD OKAMŽIK SPÁSNÝ-

PŘELOM, PRŮLOM; VIZE A SNY

V ÚSTRETY NÁM BĚŽÍ KRÁSNÝ

 

 

22.1.

bo neni čas, tak jen kratce

děcka šly spat po pohadce

a my alkoholu, te omamne latce

holdujeme, vše jde hladce

stop

 

 

v uzavřených kasematech

 

ode zdi ke zdi, křivolace

bloudí si vězni po kloace

napnuti chtěním do neznáma

země víc není jejich máma

a oni tedy v náhražkách

bourají ledy slovem ách

které jim tají do betlí

dech se jim tají, role tlí

a oni nejsou sami sebou

poslouchaj krejson, na smrt jebou

 

18.1.

už není o čem psát

vše řečeno bylo

a přesto denně zas

vyjde denní tisk

 

hodina noční zní

a to, co budem číst

o vychladlém dnešku

do článků se řadí

 

tak, jako na chleba

stejně tak na noviny

je třeba zadělat

právě den předem

 

k snídani úvodník

snad nezaskočí

a když ti bude zle

zvrácená je doba

 

příběhy nepřejí se

a tak se recyklují

 paměť pak milosrdná

vetkne jim šmrnc

 

jíme a čteme si

denně a znova

doba je stejná

a chleba voní

 

17.1.

když se ti hmota vzpírá

 

jsou takové dny

a nemůžeš s tím nic udělat

prostě se to děje

a ty přihlížíš bezmocně

tříštícímu se porcelánu

ty stojíš opodál

a tekutina koná své

ty pán tvorstva koukáš

jak se značka blíží

ke karoserii neovladatelně rovnoměrně

jak v kalendáři někdo přehodil sobotu s pátkem

jak právě definitivně potvrzené je třeba okamžitě zrušit

a obáka se zeleným pruhem už jen dokonává dílo zkázy trčíce ze tvé schránky

a ty cítíš, jak na celé tělo dopadá tíha té nemoci, toho života v pěti skupenstvích

a někde v hloubi duše, kde ještě zbyla víra v naposled umírající naději, si přeješ

aby to celé nebyla pravda

 

a to je ta pravá transcendentální chvíle

to k nám naplno skrze naše nejniternější přání promlouvá Bůh

 

16.1.

 

kdo vidět nemůže, neuvidí

 

chválit se mají ženy, těm to přísluší

jinak jsou nakažený, se šrámy na duši

už jim to nesluší

muže, by byl š´tastný, chválit netřeba

to však není důvod, nechat se pojebat

za práci na chleba

 

 

14.1.

jalovým mudrlantům

 

 

omítka, dlažba, sádrokarton

praha je rájem řemesel

snížené podhledy, co je na tom?

prachy maj volové u vesel

 

sanace, penetrace, nivelace

praha je plná odborníků

rekonstrukce, rychle, bez legrace

vrazil bych jim do zad, vole dýku

 

--

 

jistý sám sebou

 

kdo ti zakáže to, co chceš?

kdo ti tvé srdce uzavře?

kdo před svou lásku staví vždycky sebe

a jenom ptá se, zda ho miluješ?

jsi to ty sám nebo někdo jiný?

vyznáš se ještě v hádankách?

najmi si člověka, povolej vébé

viníka usvědčit, odsoudit nech v tmách

kdo jiný může za tvoje splíny?

 

-----

 

složit hit hitů a otřískat ho rádiím o hlavu 22

fuck off Hully Gully

kdyby se tak daly

některé věci zakázat podle paragrafu o obecném vkusu

ale vo to přece de, že v metru dám ti pusu...

dám ti ji i v autobusu

na zastávce taky

dám ti hodně pus a ty mi vlezeš za tepláky

seš můj šoubiz, já sem tvoje děvka

v teplákové soupravě

na vrcholu dneška 

tak dost!

kurva

---------

 

čech

řekni mu něco na rovinu

on bude koukat do země

na tu svou českou domovinu

a přát si: mouchy snězte mě.

 

------------

 

mrtví za živa

 

čekat a snít a pořád čekat

a nakukovat přes okraj

jestli tam pro mě něco maj

nebo je po všem pro mne veta

 

ležt a ležet, nezvednout se

z teplého suchého místečka

věřit, že mne nic nečeká

a nepohnout se ani kousek

 

tlíti a krnět a tlíti zas

navzdory životu, bohu

věřit, že postrádám vlohu

a v klidu být jen jeden z nás

 

------------

 

 

ujmout se vlády nad svým životem prý mám..

 

je velmi příjemné mít na všechno človeka

člověk se pak nehoní a zbytečně nečeká

nevymýšlí, neblázní, neskotačí, nestůně

člověk za něj marodí, lže i sedí na trůně

 

..jak tě potom překvapí, že umřít musíš sám

 

6.1.

mudrce trklo to

pošeptal to dále

cenzurou prošlo to

a-máme tu tři krále

 

5.1.

žhavím dráty, ladím formu

schyluje se k performaci

rád bych letos plnil normu

co se týká o legraci..

tomu vážně nechápu

vyburcuje tě to tak

když se lidi teď a tu

chtějí bavit jako šlak?

že se vymkneš ze všch kloubů

norem, faset, skrupulí

nasaješ je jako houbu

a prdel jim vyšpulíš

lesklou, zlatou, značkovou

bezva zadní nápavu

a s grácií hnačkovou

    nasereš si na hlavu?

 

jasňéééééééééééé!!:-)

 

 

4.1.

být mužem a vědět to, kam jdu

a znát svých hranic kruh

vědec i dobrodruh

i nepřivyknout nikdy světa jhu

 

3.1.

nejvyšší čas

 

ještě je to v mlze

i tachecí tápe

chtěli bychom skrze

mlhu vidět světlo

ale pravda chrápe

zase to s ní seklo

 

furt se někam vejít

nebo našponovat

jedni si ji přejí

druzí na ní jedou

a tak se šla skovat

budík na půl jednou

 

 

2/3.1.12

a jsou z nás subtropy

jen bez moře a vkusu

ve středu evropy

blátem a v autobusu

objíždím tunel a hrad

bez vaška i olgy

teplíčko, špína a smrad

a v nedohlednu volby

 

 

jedna jedna, jedna dva

 

jedna jedna jedna jedna

nula jedna, jedna nula

jedna celá, nula nula

jed na nudle, nudle jedna

laje nule, nula je,

inu jedna jedoluna

lulala a nula ledva

jenda dva dal dudlaje

jupí

 

----------------------------------------------------------půlnoc----------------------------------------------------------

 

31 12 11

není všem dnům konec

ještě dnešek zbývá

čas, ten tichý sobec

vlastně neubývá

ale věčně táhne,

vleče se a napíná

až nám jednou zahne

teprv budem vzpomínat

 

 

ahoj Kime, ahoj Vašku

zase proti sobě:-)

a na co máš, Kime, tašku?

to tak řeknu právě tobě!

 

------------------

 

co je to smrt?

 

nestyďte se za svůj smutek

neskrývejte státní žal

nestyď se, když smutek utek

nestyď, zdali's neplakal

 

---------------------

 

mezi dvěma kameny

zrno se mění v mouku

ze mne však jen pár pšouků

zůstane na zemi

 

 

14/12

 

muži tlučou holemi

o podlahu z dubu

ženy lezou po zemi

děti drží hubu

 

muži myjí nádobí

houbičkou z drogerie

ženy plémě hanobí

orální hysterie

 

děti leží na zemi

mraky plují vzduchem

co už zase chcete mi

a ven druhým uchem

 

muži tlučou holemi

o podlahu... 

 

-------

 

písnička

 

kamenné sluje ve štítech obrů

ticho a slunce v pouzdrech čiv

tak malý kousek na cestě k dobru

do lůna času

kde není potom

a kde není dřív

 

výhledy přes spící oceán mraků

vyhlídky na cestu nalehko letmo

beze všech okolků, saků a paků

na konec světla

kde vše jedno je

Mózart i etno

 

-------------------

 

 

znáte to ticho?

takové to 'po pěšině'

-----------

pán

doma sám

napospas kulisám

ve schránce jenom spam

 

paní

už nezaclání

odjela poštou ranní

pán netuší, jen bůh ví kam

 

9/11

 

přes skvělé plátno kýbl vápna

do uší Landa, dram a bejs

doba je jiná, ne rovnou špatná

doba je čas a oupnspejs

 

oupnspejs a oupnkárd

hodně moc oupn, tabu ne!

nudí se celej skotlantjárd

a čas už nejsou peníze

 

peníze nejsou ani láska

obé nám virtualizuje

a tak se s obrazovkou laskám

v chudobě lesklé domosluje

 

 

-------------------

 

pracovat do noci

napínat svaly

vracíš se domů 

 svět je tak malý

 

není pomoci

ofoukne spoceného

svět je pokojíček

provoněný něhou

 

 

 

 

7/12

krajinou běží panter

bílou a černou rukou

šachový mistr tamten

rozprostřel sen svůj vůkol

 

v úhlopříčkách alejí

zasněžené projektily

rudá je barva, ale jí

vteřinu navíc naměřili

 

spocené krůpěje slzí

v souřadnicích očí

mistra ten příběh mrzí

prostor se pootočí

 

dva tahy dozadu

jedna cigareta

zazpívá drozd a du

napít se jedu světa

 

----------------------------------------

jako balon hélia

vznáším se nad tématy

kde hrátkami na dia

obludím lidu a ty

mi spíláš

 

jako skála ze sádla

tyčím se k nebi z vaty

špatně jsi mne odhadla

nebo jsem zaujatý?

ptám se

 

 

-------------------

 

tichá (čtěte pomalu)

 

děti spí

sen je má

v ústrety plují

hlubinám hvězd

a slují

 

zima zaspala

a ony jí

 běží vstříc

časokrajinou

sáňkujíc

 

-----------------

 

bez kysíku

 

s úzkým brčkem na dně

jako v indiánkách?

tam teda každopádně

bys brka brzy natáh!

 

na rychlym oři jako šíp

z Máyovek, co znáš?

kde se uhlíř nezastaví

na tom utíkáš?

 

neskryješ se, neutečeš

oni všude jsou tu

koukaj ze všech koutů

chtěj tě do chomoutu

 

zmrdi smrti, co prodávaj produkt jménem O2

 

 

1.12.

všechno je nakřivo

doba se chýlí

dochází palivo

kuráž a síly

 

každý už duší je jinde

jen to tu nějak dokepat

ať už to do řiti konečně přinde

prohra či vítězství, jenom ne tenhle pat

 

30/11

ve sklepě kláštera probíhá tajný šachový turnaj

vítez má poukaz do bordelu

klášterní zdi ovšem obklíčila urna

smrt pryčnu stele mi a smejčí prázdnou celu

 

29-30/11

život je dar

danajský dar sobě samému

žiju ho, pozoruji

ostatní se motají kolem

po svých vlastních osudech

a pořád mi někdo z nich říká

co že ho to potkalo;

a zítra si bude stěžovat

že potkal mne

jakobych já včera nepotkal jeho...

taky si stěžuji, třeba právě teď

jen ten, kdo umře

už si nestěžuje.

Kdo si stěžuje,

ať nežije, protože:

stěžováním si, popírá podstatu žití.

 

paradox je nástroj bohů

 

 

 

28/11

 

listí doopadává

horor se vkrádá do jégrů

zima se v bílém bude vdávat

a my jí půjdem průvodem

lyžníci krátkých svahů

snouborďácká retro krů

s velmi špatným důvodem

vezmeme zimu na hůl

 

sníh bude bílý a pak černý

my chceme zůstat horám věrný

skol, pičo!!!

 

 

26/11

je ticho po pěšině

mezi stromy mizí

a proti směru jejího mizení

kráčí k nám chůzí šelmy

noří se z temnoty lesa

náš strach

 

kdo se bojí, nesmí do lesa

ale nikdo vám nezaručí

že mimo něj

se vám nic nestane

 

neámen

------------------

 

sbohem "macecho"

 

milenka smrt

věrná ti zůstane

aty jí - z jejího

lože už nikdo víc

nikdo víc nevstane...

 

náruč má širou

a temný klín

 

 

 

už                            už

orel            orel

vrhl   vrhl 

stín

 

 

23/11

je mi zima a sem v píči

tři dny už jsem neměl v hubě

žebrám pětky na poříčí

odbývají mne však hrubě;

 

náplavka má idylu

dokud není mínus sedum

krabicáka liju přes rum

doma, ale v exilu

 

děkuju

--------------

"tramvaje jsou přetopené

a páchne tu lidská bída;

kéž už by vynalezli ten i-smell..

kurva, zítra jedu prostě autem

nejsem žádná střední třída!"

čtu si z tváře oholené

pro kterou jsem jenom tamten

 

20/11

jsem lokálí bezdomovec

slušný, čistý, nechlastám

sirotek a taky vdovec

náplavka, hladina, pes a stan

 

děkuju

 

 

19/11

bez skrupulí

 

seber si saky a paky taky

nenech tu žádnou ze švestek

nebo se naštvu na svůj vztek-

berou mě mory, trefují šlaky..

na lásku není žádný lék.

-------------

 

prázdné sály na koncích nekonečných chodeb

se spoustou bíle prostřených stolů politých červeným vínem

nikdo tu není, ani vypravěč; kde to tedy je, nevíme

a už vůbec, co se tu stalo-

v koutě jsou opřené dřevěné běžky namazané na jinou teplotu.

Jak to, že víme tohle?

 

Sen začíná uprostřed, nevstupuje se do něj dveřmi

a tak ti nedám argument, ale jen říkám: věř mi.

 

15/11

 

nic

 

jako prázdné místo

jako mlčení za tečkou

jako absence všech jistot,

souřadnic, šipek, kót

 

jen nic, nemyslím vzduch či prostor, v němž nic není

to pravé nic je bez boha, bez vztahu a bez stvoření

to pravé nevýslovné a nezobrazitelné

netmavé i nesvětelné

nezáporné ani kladné

prostě žádné

 

tak to je někde ve mně

ale nevím jak

 

 

14/11

vzpoura

agrese

křik a prach

 

pomalu roste zhoubná hlíza

pozvolna nalévá se vřed

lidé jsou plní, chytá je schíza

až někdo zavelí krleš či vpřed

 

vzplanutí

výtrysk

úleva a zpěv

 

ulice i noviny jsou toho plné

jak vyprázdní se smrdutá rána

hnisu jsou potoky, že až oko trne

tak jako trnulo nad krví z boku Pána

 

13/11

 

Letící skálo!

dej mi zkamenět!

ty příčino kruhů

ty věčný druhu

ty zrcátko života

ty bledá držko

půjč mi trochu svého bílého světla

a proměň moje tělo v nehybný sloup

abych zel tu navždy

jako menhir

jako akupunkturní jehla

zabodená v krajině bolesti

jako strnulá připomínka pomíjivého bytí

dej mi uprchnout věčností

zbav mne tíhy světa

letící skálo...

dej mi zkamenět

a mojí duši otevři branku do světa za zrcadlem.

 

11/11/11

brány se otvírají

a my s otcem symbollicky

zbíječkou shazujeme zeď..

nové dveře do nových snových dimenzí

 

konečně oddělená ložnice

místnost, kam se půjde zavřít

bez kliky jen na zámek zevnitř

dimenze zapomenutého spánku se blíží

 

dobrou smrt

 

10/11

brýle...

 

kde chceš sedět a s kým

až ti bude semdesát osm

kdo veršem doplní tvůj rým

kdo naposledy splní osud

kdo bude tvůj onen team?

 

jdeš tam, ale dlouhou oklikou

jakoby se nechtělo žít sebe

i oni tam stejně blbě jdou

abyste v smrti stali se jeden

musíte zemřít najedou

 

ruku v ruce jako při modlitbě

kterou už každý z vás zapomněl

hladíc svou sklerózu samolibě

choulíte se k sobě zbytky těl

co dožívají jeden příběh

 

cítím na tváři tvůj dech

a ten smrti na zádech

vidím konec--žádný spěch

 

..máš celou dobu na nose

 

 

 

9/11

Fukary listí, barevné hromady

retka v koutcích úklidových čet

bezdomovci přes okraje košů

 

žijeme v zelené čtvrtce na kopci

podzimní paletou impresionistů

k nepoznání

 

městská část je nemá ráda

listy ani bezdomovce

zmalovat úředníkům prdel! 

 

 

Paříš? Zaplatíš!

 

v mlze mysli husté ránem a únavou

prodíráš se sítí hromadné dopravy,

neslyšíš klaksony, nevímáš pozdravy

a nebe šedé stojí ti nad hlavou

 

všechno je řečí, které nerozumíš

všechno je naopak, než bys čekal-

kde má být most, tam je řeka

a ty si odpovíš: inu budiž

 

jestli to uletí, budu tu trčet dokud

si nevydělám pomocnými pracemi

na letenku k Praze, co draze mi

zaplatí věru můj vlastní osud.

 

---

 

V Limoges prší, jak je tu bežné,

já stražím uši

a v duši něžné příběhy

tikajících kapek

odpočítávajících

nekonečné babí léto.

Věčný je okamžik, stejk a plán

na několik příštích let, v nichž

poteče víno neměnným proudem.

Moře tu šumí jen v představách

a přeneseno mraky nad pevninu, ách,

nechá tě odplout na neviditelných bárkách

kormidlovaných místními stíny korzárů.

 

 

 

Sladké je usínání

sladký je posit f ústech 

kdyš na jasiku válel jsi vína fransouzská

Jak asi sladké je milofání,

když je v tvé betli

na nos fransouzka?

 

 

 

Básně dne a následné reakce najdete nyní-během října-v kolonce "Napiš"

 

 

Jen pro jistotu: tato báseň denně pokračuje na svém konci o něco dál, dokud nedosáhne délky své předlohy, k níž je parafrází.

 

Říjen

 

1

 

Byl první říjen skoro noc-

chladná už dosti, inu říjen.

Byl měsíc perné lidské píle

a všichni měli toho moc.

Do háje vonného! nestihnu to,

do mechu radši bych si leh,

kolibřík rychlejší není v snech

než já, když plním lhůtu krutou.

Kéž spánek odloží můj úkol

a hvězdy střeží klidný sen

vyčerpán sním jej omámen

obehnán prací, jež je vůkol.

Tu rozházené listy, pásky-

konzervy citů, slz a lásky

 

A celý svět tak bledě ladný

sám sebou nucen pracovat,

maká a padá jako vadný,

jako by rozum neměl žádný

a po vší dřině musí spat.

Kolo jak od vozu na nebi

leskne se skvěle skvělým leskem

jak oko ryby vhké steskem

nahlíží do snů hanebných,

v nich vidí lidí vlastní zkázu-

zradit by chtělo od úrazu.

Dál kvapí plémě strmě výš

nedbaje snů ba průpovědí,

ač do jednoho smrt svou vědí,

tím více běží, čím je blíž,

až posléze s ní v jedno splynou.

A všechno zajde lidskou vinou.-

Zůstane jenom ticho hor

už nepomůže unprofor

neb touha toužit pozře samu

sebe, jako lidé mámu-

zemi svou-a zmizí všechen tvor.

 

V tu noc zlé tuchy dcera

lidská a sličná sedí si sama,

smutná hledí do jezera-

sdílí svůj bol ememeskama.

Vyfotí scénu, jako na obraze,

má deset tisíc odstínů,

hladina padá do stínu,

nikoliv stromů, je to bazén.

Skokanský můstek je jí skalou,

ze které svůj upírá zrak

do hloubky velké, duši malou,

hvězdy se diví, co bude pak.

Dívka co anděl bez křídel,

zaplakal, kdo ji uviděl,

jak smutkem v její líci jasné

nad koncem všeho úplným

andělské světlo líně hasne-

střídá je žal a temný stín...

 

 

Tři týdny jsou zítra v prachu,

na jazyk se dere pachuť-

co noc den-střídá tato slinu

sladkou, jenž plivla na hladinu

zrcadla nebe, ano níž mlčí.

On znova nejde, jako už

dvacet dní, není doma muž

a její ňádra planě trčí,

pod nimi lačné srdce mře

lapené v marné denní snění

a krůpěj horká syčíc mění

bazén ten sladký na moře,

co slza-jedna hvězda zhasne.

Tam místo hvězdy pluje list,

rudožlutý, což je krásné,

však jí dí, jak je sklonek jist.

 

Co?- kdo ještě dnes volá pevnou?

daleko domů, do bytu,

první tóny s ní ani nehnou.

Větřík šustivý v hábitu.-

Napíná slech-je jedno ucho,

tře slzí, jimž dala průchod,

stejně si už půjde lehnout,

z můstku dolů, buďte jistí,

od hladiny plné listí,

na níž zbylé hvězdy blednou.

 

Jak laň či srna na úprku,

kamzík lesk hory zdobící,

bystřina pádem kvapící

do údolí jistot beze smrků,

že ocitne se během chvíle,

cestu zná, je jista cílem,-

v němž doufá slyšt jeho "vrků"-

nadosah zvuků telefonu,

s nimiž a pro ně právě domů

se žene chladem večera,

dvorem se řítí za šera

vábena vidinou, co si tvoří.

V ní spatří jeho vedle sebe

a jak se spolu rozhovoří,

v mžiku zas čisté bude nebe.

Dlouhé ty tóny! naléhavé!

Kdo jiný klid by burcoval

než on, že s prací skoncoval-

dny příští, že už jenom hravé

teď k nám jdou, s tou pointou

ji v prostřed noci rušit jal se.

Telefon řinčí, jak by smál se

náhlé je ticho, šumí byt 

a její vzdech pak zdvojen tmou

znamená: on to musí být-

"Ha-ló, běda!" ten hlas přec zná,

strachy z něj bledne princezna,

když dovtípí se, komu patří.

"Kde Vilém můj?"

"No," řekne hlas

tichými slovy mešních bratří:

"asi už o tom slyšelas,

že bude výběr, konkuz taký

o monopol na diváky,

kde zúčastnit se každý může,

kdo si věří v dření z kůže,

jenž má finál právě zítra

čili dnes, neb už je z jitra.

Vilém tvůj, který na popudy

tvého otce samotného,

vyslyšivše rady jeho,

jde v klání o trůn vládce nudy.

Pohlcen prací, do ní vnořen,

nedbá svých kroků více již,

jak by překročil bludný kořen,

míří kams do dolů na prestiž,

nevnímá čas, nedbá tvé hoře

jež hoří světa jest i hoří mou

proklínám všechny, co furt pracujou!"

 

Dozní ta řeč, táhlý zas tón

jen sám zní tmou bytu, on-

účastník sluchátko klade.

V ozvěnách hlas a významy

jeho se vrací vteřinami,

které tu leží ladem.

 

Postává čas, nespěje spěch,

nebije srdce, co bilo;

ni žadný pohyb u těchto zdech,

jež mlčky šeptají: "Jarmilo!"

Z oken kanceláří: "Jarmilo! Jarmilo!!"

 

Je první říjen skoro noc-

dosti už chladná, inu říjen

ten měsíc perné lidské píle:

"Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!!"

 

2

 

Nebe chudší dnes je o něj,

o něj menší dnes má svit,

ustal náhle věčný to děj,

s nebes padá satelit.

Náhlé temno, není signál,

nefungují programy,

g-p-eska neví si dál

rady, ani radary.

Družice je v atmosféře,

na petlici zase dvéře

kanceláře tajných plánů.

Rozbřesk klepe, už je k ránu,

za nimi však šerosvit, žaluzií žal

příšeří příšerné pohřbívá,

jakoby orient šípem neťukal,

závojem tma vše přikrývá.

Temný je displej šetřičem "let hvězdný",

před ním témě těžké tak, že skleslé v tmu,

na něm pár vlasů stříbrem neposedných

muž tak tu tráví nocí celých a dnů.

Vždy hlavu zvedne těžce

a klesne znaven do dlaní

v startovní pozici běžce

v nekonečný cíl uhání,

kam duše spěje bez těla.

Jak hvězdy kvapí mrtvé mu vstříc,

on myslí letí tělem spíc

v tom smutném místě smutně dál.

 

Slunce se opře do oken

doma nižádný prorokem

problesklo mi teď hlavou!

Že neukážu vám? To tak!

S grácií věru pravou

už dnes vám odhalím opak,

rodáci zakrslí moji,

přizdisráči malé víry

maloměstské čili z díry.

Já? přijímám pod obojí!

 

Dolaje a hlava klesá

zpět na stůl a tam před dispej,

kde, ač den je, ten stejný děj-

hvězdy míří pod nebesa

bombardujíc jako roj-

pixelový ohňostroj.

 

Každým jedna letí vzpomínka

s kořínky vlasů sjíždí v lebku.

Vidí v nich maminku a tatínka-

obraz, co kdysi v paměť vetknul-

dřív, než nové staré skrylo,

co se teď sněním poodkrylo

a z temnot na světlo jasné

vyplulo a bylo krásné-

vše-než mu svět pustil žilou.

 

Dávno už, než bazén měl a vilu,

ze západního kraje přišel,

v němž vyrostl a nabral sílu

opustit hnízdo těsné a v říše

nové se vydat nespoután

k nebi letí a v velkém stylu.

Později slavný pro svůj plán,

stane se jeho jméno známé,

třebaže doma zneuznané,

„Géniem srandy“ nazýván.

Ta cesta jej záhy nato však,

pohltí jako jiné mnohé,

těžké je jedoucí zbrzdit vlak,

těžké je říci slávě: „Sbohem.“

Protoť teď v samot žalářích

uvěznil sebe i svou ženu.

„Génius srandy“ nezná smích,

a zítřek nezná žádnou změnu!

 

Vždy hlavu zvedne těžce

a klesne znaven do dlaní,

v startovní pozici běžce

v nekonečný cíl uhání,

kam duše spěje bez těla.

Jak hvězdy kvapí mrtvé mu vstříc,

on myslí letí tělem spíc

v tom smutném místě smutně dál.

 

„Čas-sokem mým, já-jeho vrah,

kolikrát jsem ho zabil?!

Nevěřil otec, teď nadosah

je onen cíl, co vábil-

ukázat jemu, světu, všem,

proč ohlížet se ještě?

Potvrdím, že jsem vyvolen,

nechť svědomí mu kleště

výčitek sevřou vskutku strašných

že spatra, zle se tvářil na smích,

co žert můj skvěle vyvolal.

Co pohyb, grimasa, gesto

kysele zahlížel pěstoun,

ač dav se řehtal v slzích dál.

Slzy smíchu? Směšný pláč...“

Nikdo však neví, co je zač,

ten, co samým nad sebou

štká tu kujíc vítězství-

myslí letíc, tělem spí-

a sny další k němu jdou.

 

"Co, ona; ona? Zlatá klec!

Měla se vdát, než jsem ji znal,

doma je hrob, ona umrlec,

kterého táhnu a nejde dál

to snést.."on zmlk a náhle vstal;

Trhne myší, jež střeží hvězd,

ty zblednou lesklým úlekem,

odhalí dlouhý smutný text

o tom, co je být člověkem,

kterého honí vlastní stín

a jemuž modlou stal se pin;

Obrazovka světlem svým dá

na jevo, co pokoj zdobí:

trofeje, fotky, všechno z doby,

kdy už jej vskutku každý zná.

Za oknem den se rodí z vod

pohlédne škvírou na vzplanutí.

"K úspěchu den je sličný vhod,

couvnout mne nikdo nedonutí."

A jako displej svítí bol,

který mu pluje duší-

nad slunce jasný vítez kol

o neetický monopol,

začíná něco tušit.

 

Inverze slunci ustele lůžko,

bolavý obzor se usmíří tím,

jak po něm přejíždí šedou tužkou

industriální předměstí,

z nějž v technorytmu tenat zní,

krájejíc krajinu stroze,

na statisíce snídaní-

než lidé vlezou pod zem.

Vše budí se a hlaholí

i slunce má kladný přístup,

čímž příklad muži nastolí

a s ním celému lidstvu.

"Dnes ještě s vámi v jeden dav

v jediném rytmu se nořím,

ten den je ovšem poslem zpráv,

co vyléčí můj bolehlav

a vzestup roztopoří."

Pohlédne znovu na krásu

ležící v řádcích znaků,

zlomí své tělo u pasu-

najde pak ajfoun v saku,

alternativou k rozhlasu

přehluší vnitřní válku.

"Dnes je den D, nastává zlom,

ovládnu světový mikrofon,

stokrát jsem ve snu viděl,

jak lidé křičí: 'to je on,

co předjel celý peloton',

vstříc uším dav hold mi děl.

Co neznal osud dosud můj,

dneškem-a to stůj co stůj

začne a plně znáti.

Úděl se nedá zvrátit!"

 

Zmlká nepřesvědčen sebou,

ticho jej kropí chladem;

krůpěje potu, co zebou

v čůrek se druží, ten stéká

jak potok v němž dřímá řeka,

kde strach se vkrádá zadem.

Zadními vrátky, jsou dokořán!

kdyby se náhle zvrtl plán-

říkal si: tudy, že by plách

a teď se jeho vlastní strach

jimi jak zloděj plíží,

vzlíná vzhůru po zádech.

"Kuš a zmiz i se svou tíží,

o samotě mne tu nech!"

 

Ticho dokořán nad městem

 všechen hluk ústy svačí,

pak prší lidem do suši-

marně se ohlíží za gestem

pokolení ucpaných uší.

Co skončit má, muselo začít-

tak prostý je koloběh duší.

 

"Jak perný den, jak pilný lid-

však nejpilnější jsem já.

Pochybo kšá a dej mi klid,

ach, jak tě toužím neznat."

A ticho zas otvírá chřtán-

koloběh bude dokonán.

 

"Mocnější moc, nejvyšší cíl,

z trůnu, co nezná kazu

pohledem krále lidských chvil

dštít budu lásku i zkázu,

tak jako bůh se dívá.

Tam všechno mám, netoužím dál-

tam už jsem všechno dokázal,

a nemám proč, a nemám nač

řešit, co myslí si divák.

Ať prázdný, pustý, ba žádný sál-

ať každý řekne, že jsem sráč

a porota ať zívá.

Tam všechno ve mně a nic vně,

tam duše má vše obejme,

a času neubývá.

Bez konce chvíle, žádný spěch,

v jediném bodu koloběh-

to mysli okamžik spásný,

toť nazývá se věčné"teď ".

Pro ty, co uvěří na sny,

dnes otevře ústa básník;

zní jeho tichá průpověď.

 

Vzduch nehne se ani šepotem,

vše v nitru se odehrává-

do sebe sama potopen,

jak srostlý v jedno s robotem,

jenž impulzy mu hvězdné dává.

 

Uklízeč nemá proč by klep,

když v tichu všechno za dveřmi spí;

smetákem napřed-step by step,

pohyb co kosou, na němž lpí,

plíží se šerotou kanceláře

na druhou její stranu.

V půlce jej zarazí drobná záře,

co příkrov šera naruší;

"Co to tu pod ním", odtuší,

"děje se takto k ránu?"

A dovtípí se chyby své,

hned kouká kudy odejde-

z doslechu si uleví;

však spěchajíc jaksi napůl

na nohu mu ve tmě šlápnul - -

nezdá se, že muž to ví;

on dál tam stoupá ke hvězdám

jen mlčením zpět odpoví,

je nehybný a strašně sám,

myslí letíc, tělem spí;

přec náhle z mrákot vynoří se,

na tichých rtech pak tichou píseň.

 

Tak tichou, že jen pohyb úst

napovídá, že již půst

jeho od mluvení skončí;

skrz zuby cedí ještě mimo,

slova čpí větrem, deštěm, zimou:

"Má duše s tělem se loučí"

 

Zda slyší dobře chce se teď

uklízeč, jenž by odpověď

na to, proč muž tu vězí, znal

rád, a proto přiblíží svůj

boltec hned k onomu místu,

odkud muž šeptem sobě lál-

kde zjistí pak, že už spí dál.

 

A jak se k němu blíže blíží,

cestu ruky kabel zkříží,

co od myši tu vzduchem běží-

hvězdy zjeví to, co střeží.

Uklízeč náhlým světlem zmrazen,

sotva, že nezhroutí se na zem,

zírá těm řádkům bledě vstříc

s pocitem, jaký mívá blázen

pochopí, proč muž chce nežít.

 

Bezradný nad tělem strnulým-

muže, co sám je, ač je tu s ním

i on trnout začíná.

Cítí hned, jak se mění čas,

který se s jiným prolíná

a vnitru vlastním povstat hlas:

Zapomeň, cos tu uviděl,

není tvůj přeci-cizí žel,

tak zavři očí, srdce svého

a nech ho zase samotného.

Poslechne, odejde, uzavře se,

ale tu chvíli si navždy nese,

kdy displej ztemní, jako před tím

a hvězdy znova temnem letí.

 

Muž vzhůru, hvězdy pádem vstříc;

on myslí letí, tělem spíc-

nehnutě stoupá ke vězdám,

že poslední z nich dejde snad,

sám sebou chycen do tenat,

strnulý a strašně sám.

 

Ticho svůj věčný otvírá chřtán,

ve chvíli bude dokořán

a muž v něj bude moci vstoupit

se vší pompou tichých trub-

pro píseň sladkou však není uší,

věčné je ticho v krajině duší

a nic, co žrel by času zub.

 

Intermezzo 1

 

porota jde na kávu

(stůl)

 

Prostřeno bíle je na tabuli ranní;

bílá, co slunce svit, výsledek jest praní

s programem vyvářka mdlých stínů.

Kde šálek prázdný kávu láká,

kolem se rojí blůzy, saka-

ve tvářích výraz bolestínů,

co musí myslet za diváka.

 

Porota

 

Dnes už dovolí kdokoli

si povolit šroub soukolí

a rachtat veršem po schodech;

jambem, co štětkou v záchodech,

vymetat zbytky planých lží-

ten člověk neměl úctu k řeči,

jazyk jak houbu lanýží.

Takovým patří rána kosou

a to je ještě vrchol v péči

pro toho, kdo přijde s glosou:

'Touha je zázrak, kámo, zázrak'

a čeká, že si lehnem na znak.

 

Fila

 

Dopijte rychle, nechte stát,

vyplavte z hlav zbytky Landy-

přichází génius srandy.

 

porota 

(třísníce bílý ubrus zbytky káv)

 

Už z našich mozků vystup snad,

nechť nezní v nich tvůj víc nám hlas

umělecky jsi mrtev věz:

nebude z tebe popu kněz;

dlouho jsi zpíval, teď je čas...

 

Landa

 

Nelze popem popem se stát?-

operní árij předvedu

árijských kvalit; operovat

ó perně já jistě dovedu!

 

Fila

 

Nechápe nic ten prázdný tvar,

chopte se kritických tužek-

to zvíře stáhněte z kůže,

než večer přijde, ať je zmar

 

porota

 

Nechápe nic ten prázdný tvar,

chopme se kritických tužek-

to zvíře stáhněme z kůže,

než večer přijde, ať je zmar.

Fila

 

Dnes po všem webu sluj má řeč:

blbému popu hlásím zteč!

Čím kdo ho sejme, hlašte mi.

 

vysílač

 

já signál popu zapudím

 

satelit

 

já nepustím jej na Zemi

 

rádio

 

já samo sebe přeladím

 

kniha

 

já lidu jazyk navrátím

 

slovník

 

já pomohu ti trochu s tím

 

cikáni

 

my i-pody rozkrademe

 

hekr

 

já popem facebook zahltím

 

bezdomovci

 

zpívat v metru jej budeme:-)

 

nájemní vrah

 

a já zneškodním facebookteam

 

freddie

 

pak já se v nebi přimluvím

 

bůh

 

já to přidám k desateru

 

gott

 

já už na to endlich seru

 

vkus

 

já se zpět k lidem navrátím

 

móda

 

já roucho smrti uchystám

 

čas

 

já navždy zapnu jeho stan

 

hudební teoretik

 

já kapitolu zavřu tím

 

Fila

 

Obraťme stránku, čistý list-

po přestávce kolegové

čeká brána éry nové-

my jako prvně budem číst.

 

porota

 

obraťme list, budeme číst!

 

(odejdou)

 

3

 

"Pozvolna hvězda nejbližší

městu ranní opar zhojí,

probleskuje pod závoji,

nad které ční jen nejvyšší

domové přísných střihů.

Mlha se schoulí do koutů

slunce s ptáky míří k jihu;

a vymaněno z chomoutu

jitřního chladu město má

chuť nadechnout se zhluboka.

Zlatá je všude přítomná,

jak naměřená od oka

se rozlévá ulicemi,

po zdech stéká k samé zemi,

a končí proužky ve stokách.

 

Vzplanuvší paláce i přístavky

plné ranních lidských trosek ospaných

vzruší překotný, úlevný náhle smích,

jenž vystřídá šedivé nadávky.

Auta hned poskočí zácpou a zastávky

úsměvů plné krmí hladových tramvají,

řidiči otrlí vším odleskem roztají.

Na straně bulváru pod jírovci stín je

paprsky kropenatý a v něm dětí pár

z kožíšků lesklé plody vysvléká, kde žár

léta vtisklý v barvu listí hlásá říjen.

Západní vítr koberci pestře stele,

nese od moří zbytky veder, chlácholí

každou lží z palety teplé a kdokoli

nechce mu uvěřit, nechť ráčí do prdele..."

Jak slovo jediné nádheru může zhatit,

Génius srandy, teď v přímém přenosu mlčí

milión uší nejhlubším tichem plní,

v němž stojí fotony a rovnají se vlny,

poslední slovo nad ticha hlubinou trčí,

jak skála nad jezerem, z níž lze život ztratit.

Ticho je delší než přestávka fotbalu,

poločas rozpadu se povážlivě krátí,

lidem, co čekali, že budou rozesmátí,

zaskočil černý vtip v růžovém obalu.

 

Mezi zdmi velkoměsta nespočet soch stojí

i v nitrech budov pak lidé se pohnout bojí,

které tak zamrazil jediný lidský hlas.

Všem se chce zakřičet, však nikdo není s to,

žádný z nich nezmůže se ani na gesto.

"To já, to já. Mou intonací

verši, rýmy kazím vám monday.

To je má zteč, to já, to já! Váš génius srandy"

Slova ta do uší v ozvěnách se vrací

ze všech pak skrínů se stejná tvář šklebí-

vyslovit jméno její?- to radši nebýt.

Ružová, na půlky a věstící zhoubu

zadní tvář těla, co není už hezká tak

chytrému napověz -avšak trkni troubu,

pohledem bez očí nutí tě zklopit zrak.

 

Nad městem bilboard a nezvyklých rozměrů ční,

jenž obraz největší té věci krajem šíří,

jako když boží řiť tak růžově senzační,

nabitá bůh ví čím, na lidstvo bledé míří.

Sborem se zraky všech k vrcholu obrací,

předtucha po stráni do údolí stéká

z kopce až k úpatí jako smrti řeka,

nad kterou srandy bůh obnažil legraci.

Dětinskou, řekl bys, nebýt těch rozměrů;

kdyby klín, Hynku, prdel tam zeje holá!

jak úsvit růžová do nebes ční i volá:

"modlitby nechte si, až se z ní vyseru."

Zde končí všechen žert, bez hnutí stojí lid,

zhnusený nesnese s potupou touto žít-

vzplane mu v srdci odplata spravedlivá.

Kamenný lidu zrak obrácen v hory pík,

ze které zlotřilec danajský lidu dík,

tupíc jej nemravně, nemravnou částí zpívá.

 

Jasného slunce bílou zář

zrcadlí zadní růžná tvář

a všechny drsně stírá,

kdo na ten výjev zírá.

Z údolí, kde sídlo lidí,

zastřené, že sotva vidí

oko jeho kontur ostrých,

jak by nahé mělo ostych

předvést se cele velkolepé.

Šedé, smrdutě rozprostřené,

údolím plazí se líně

v oparu, prachu a špíně

až tam, kde mizí zrakům v terén.

Navenek mlčí a v nitru tepe,

osud svůj měří konečný

a s každým úderem, ano!

-tak jako kráter sopečný

chystá se pohltit samo

sebe a vše, co v něm dlí.

Jak vše by vědělo- domy střech,

ulic spleť, lapený v ní lid,

že neudusí vnitřní spěch,

že nedojdou tam, kde je klid,

než vyvře ven den poslední.

V nějž jako ve vody temné

utopí se hrubé bytí

a nastane nové, jemné;

jest zakódován v hloubi nás

a skrze nás ten přijde čas

bez eplů a velesítí.-

Jablkem vše začalo, nu,

jablkem vše skončí, clonu

s očí sejme jen ten, čí je.

Kdo prozřít hodlá, nebojí se

nezná v srdci žádnou tíseň

z naděje, co nese říjen.

 

 

říje bude dokončen v soukromí a vydán kihou asi:-)

 

 

 

TBC

-----------------------------------------------------------------

dozářilo

 

je mi zle z lidí, co nevidí dál

než je jejich špička nosu

nikdy jsem nevnímal

jak smutný vlastně mají osud

vezmu si samopal

vždyť trápili se dosti dosud

 

že mne zavřou? budou plkat?

zle interpretovat?

označí mne cejchem vlka?

já se budu jenom smát!

já se rozhod, že budu kat!

vlk vraždí, jen když má hlad!

 

omlouvali, že byl mimo

extrémní měl názory

psychology pošlou přímo

do nové mé, do nory

kapitolou, že jsem stinnou

pro norky a pro nory

 

všihni zjistí, do jednoho

že je problém v duších lidí

pochopí, že já jsem v poho

jen mi představivost chybí

tak teď trčím v norském Soho

a jím tu polévku rybí

 

svoboda má dvojí čepel

hlava je jen jedna

udělala byste lépe

nežli začnu jednat

dokud vám krev v žilách tepe

kdybyste se zvedla

 

nemám na to nějak nervy

lhát vám o s vém stavu

nevejdu se do konzervy

tak nehrajte krávu

upusťte už od té vervy

a dejte si kávu

 

chci být sám a sám a sám

snad už vás tu neuvidím

já z tohohle nejásám

a nechci vás nijak šidit

naposledy říkám vám:

už mne zkrátka srali lidi!...

 

tahle báseň sama stále pokračuje a nelze ji nijak uzavřít či pozitivně nebo nadějně poentovat, tak ji musím utnou.

 Je z ní jenom smutno.

 

 

30.9.

tučňáci v letu a bílí netopýři

albíni světů co namodralé chmýří

češou si větrem, vedrem se chladí

pod jejich svetrem kůže jim vadí

 

motýlí výkřik rozkrojil skálu na dvě

následný výstřik, poryv a pravěk

se odehrál během epoch a Bůch

vše prikryl sněhem, vodu i vzduch

 

člověkem stal se, aby si to užil

s osudem psance a na vlastní kůži

pocítil tíhu světa pod nebesy

na rtech pak věta: Bože můj, kde jsi?!

 

obraz je v zrcadle, zrcadlo Bohem

pravda už musí být za každým rohem

 

 

29.9.

putin se stal carem

rusko navždy ruskem

jed nezničíš varem

 

medvěd zase premiérem

na povrchu kluzkém

ruletu tu hraje s kvérem

 

jak moc chutná moc?

jako jed

2030? Budou oba mrtví.

nebo hned

 

 

28.9.

 

jasmusen a huginka

 

na nároží, v ruce zboží-floutek

pokuřuje, pomrkává, čeká

až mu na ten jeho slunný koutek

vyvrhne cos turistická řeka

co se valí od náměstí

k mostu a zas zpátky

 

středem pluje návštěvnice, cizí

v domovině na návštěvě žasne

on v ní spatří osudovost ryzí

odlepí se od zdi a je krásnej

 

ona stočí loďku svoji, lesklou dámskou lodičku

přiblíží se přídí

a zas v sobě po té době slyší malou holčičku

je ráda, že ho vidí...

 

27.9.

kazil si den nasraností na vše

nasraně otravoval občany

tvrdil jim v kuse, že na ně kašle

ať vykrvácet ráčí do vany

a víckrát nekříží jeho dráhu

zkrátka ať nelezou mu na oči

v případě krize úbytku vrahů

prý za ně klidně a rád zaskočí

tak se mu s bělem klidili radši

nevěda, že je jen nasraný pán

tudíž se plácal nakonec v kaši

vlastního osudu úplně sám

kdo umí pomoci tomu kdo řve?

jen ten, co cestu zná na druhý břeh

 

25

báseň je v sekci "napiš"

 

24 pořád září

 

Primátorovi, primáři a všem ostatním dementním gynekologům bez špetky moudrosti

 

dítě je mrtvo

motol na nohou

objednané články

nijak nemohou

přebít váš strach

ze smrti, v prach

obrátíš se stejně

ty jenž neochvějně

lžeš si do kapsy

 

stát chce chránit

životy dětí prý

z jakéo důvodu?

proč to dělají?

proč berou svobodu?

Bohuslav v čele

ať jde do prdele

a nechá nás žít

a umřít cele!!!

 

 

23

groteska života, frky situační

unášen řekou alkoholu

co ti nalil průvodčí, konfrontační

a teď jste úplně a spolu

ožralí v záhonu pražců

pijete rum a kolu...

tu vyléváte na výhybky

nevyhýbavě se bavíce o životě

o té slotě

kurva ať veme čas s sebou do mrdákova

hehehe

to se tu ale máme

/někdo si prdnul/

 

 

22

nejapný žert namířený na ni

vehnal jí slzy pod víčka

teď sedí tu jak holčička

hlasitě smějí se páni

 

křivda se s pravdou fackují

až zčevenají tváře

až propukne v nářek

oni ji přesto dál častují

 

bezbřehá slepota mužskéo plémě

jim vidět nedovolí

kdy už to vážně bolí

teď vzteky vaří se to ve mně

 

moci je ztrestat navzdory moci

kterou se holedbají

tak teď to mají a ji

nenechám více bez pomoci!

 

jak patetické, jak krásné, jak zapomenuté umění...

 

 

 

20,21

na sklonku dne, léta a epochy

kdy všichni v kostech cítí už změny

dívám se zasněně na smutné, na sochy

co nám tu staletí stojí nezměněny

sveřepě zazděny do vlastních tenat

ve věčných gestech vychladlé zloby

ztrestány prokletím na věky sténat

pomníky milostné obžaloby

 

že byl jsem kdysi z těch předloh jednou

na sebe koukám se dojatý

snažím se paže podobně zvednout

když socha zašepá kamenné: já a ty

 

 

 

19

jak rajský plod a ještě sladší

jak léčka bez vší příčiny

jak bílá můra, ale na tři

jak ruce vetknout do hlíny

a prsty prstí ondulovat

a v nozdrách mít ten jinotaj

a kdykoli se mít kam schovat

a s každým tichem slyšet ráj

 

to chci

 

18

Izák se dívá

léto končí, podzim prostírá

sedím pod jaloní

všechna jablka padla daleko od stromu

a tak jdu domů

neinspirován...

 

 

17

hej vole, jako vole, počky vole, hej!!!

jak to jako vole myslíš: jak jako vstá-vej ?!

vo co jako vole jako přesně jako de?

proč bych vole nemoch jako spát uprostřed dne?

uprostřed ulice, podivný střevíce

na nohou

a na rtech písničku z dětskýho zpěvníčku

ubohou

ce ti do mně a do mýho, jako vole, života

běš si vole koupit mlíko a pak domů na Gota

na seroše vole honem vole jako domů

a mě nech moc laskavoučce mýmu vole skonu

pže já ti vole na tvý lesklý živobytí víš co

i když se to nerýmuje, přesto vole píčo!!!

 

 

 

16

 

jedna stará básniška:

 

slídí slídí zas a znova

v řitích lidí řitní sova

 

hů

 

 

15.9.

iluzionicka

 

petr se pokusí nebýt

uniknout vlastnímu stínu

nebude ale v nebi

on pod nohama hlínu

chce zachovati sobě

a tak se kloní k tomu

že bude bydlet v hrobě

a proti slunci clonu

si naplánoval skalní

a nejíst se též rozhod

ač je to nemorální

bude to celé podvod.

 

 

13.září

 

kopali do hlíny deset let

hledali poklad v zemi

každý den k práci chléb a med

na kutě po setmění

 

deset let mlčky v ruce rýč

voněli potem a medem

a všechna touha už je pryč

a už je jenom jeden

 

druhého ve hrob uloží

který už poklad má v nebi

do stínu sedne u hloží

vtom nepadne ho: že by ?!?

 

naposled převrací drny

pohlcen myšlenkou na to

že s tělem, co nese skvrny

pohřbeno bylo i zlato

 

naposled pohlédne do tváře

druha, co kopal s ním věrně

a náhle stane ozářen

všechno však vidí černě...

 

 

 

12.9.

přijmout lidi takové, jací jsou

a nečekat, že se změní

tak to je věčnou pointou

všeho nedorozumění

 

výjimka je tu ovšem vždycky

a ta mne prostě k tomu nutí

jednat s blby kategoricky

blbost je totiž rozhodnutí

 

blbým on člověk nerodí se

blbým se právě teprve stává

a blbost blbů jako plíseň

neblbé nahlodává

 

 

11.9.

svět je zároveň

 

narozeninové události

někdy naberou nečekaných obrátek

narozeninové události

mohou mít příchuť pelyňku

dejme si absinth, apokalypsa je ve vzduchu

 

je mi dnes 33 a je to 10 let

 

 

9.9.

vidím slávu velikou

jejíž hudba dotýká se hvězd

a hvězdy jsou dotčeny

možná nám i dají pěst

 

---------

želva a helma

slunce a napalm dělaly hezký den

netřeba si s počasím lámat hlavu

které je helma tak prázdná

 

polévka k obědu nebude, protože

nikdo namá hlad, jak tuze tu leží

a tak je želva ušetřena

 

proti západajícímu slunci dva nízké kopečky, dvě kamarádky

jedna se pohne...

 

6.září

 

když zhasne hvěza, ještě několik let to nevíme

když Freddie dostal AIDS, nikomu to neřek

přesto i po letech se tomu zpětně divíme

a hity znějí dál skrz zavřené dveře

 

deset let letí světlo, deset let nemoc hlodá

tak dlouho asi trvá, než někdo řekne: škoda

 

5.září

 

přehazují slova vidlemi

bezzubými rýmy hýří

a svoje písně po zemi

naší krásné sejí

mrzí to jejich doremi

 nechť prdí na pranýři

nazvu to klidně morem i

jestli to slyšet chtějí

jestli stojí o odezvu, jinou než poprask, věrnější než žvást

že jejich tvorba a alba a tak je fuckticky šůrly last

co bych chtěl někdy někde slyšet a jak zkurvili éter

prachama zmrdů zacpaný rádia, tak to mně vážne neser..

 

hej hou, moje dnešní flou

šoubiz je sračka na druhou

 

 

 

4.září

barbarské?

 

postrkovali se, pošťuchovali, rozbili si huby

zuby jim z nich lítaly a krev se slinami

jak byli spocení, cákance na cárech šatů

funěli v prúchodu z důvodů osobních

 

do parlamentu a zpět mezi lid šavle! dím

a kordy a mordy ať se křiví, vnitřnosti též

ať ztrestána je ihned křivda, a u kořene lež

uťata, než narostou jí krátké nohy, co se

 

tak výborně hodí při jízdě nízkými sportobními vozy

drahých a světoznámých značek jako třeba:

maseratti, nasrat, vole, nasrat na ty

snoby, co ani neumí v tom přepychu chodit

 

zbohatlík nemá a nebude mít šarm a všechno

zlato i slonovina, hedvábí a brokát budou

na nich do smrti, kterou tím chtějí odvrátit,

bezduše a prázdně viset, na kokotech

 

kdyby se mohlo jako dřív spravedlivě zapichovat

a všichni by vyznávali rovnost zbraní a souboj

by stále byl uctíván, neb odvaha by ještě neležela

v hrobě, mohli bychom je tam místo ní poslat

 

 

3.září

děti se vrátily do školy a s nimi rodiče

ty první vidím rád, druzí ať jdou do piče

i se svými obřími auty bílých barev, kterými se nedá zaparkovat jinak, než že nám úplně zaserou ulici, že se tu nedá ani chodit, kurvy jedny středostavovské, mám jich plné zuby, jak jsou všichni stejní, všichni stejně omezení a nudní...

pardon, ale některé věci se nedají změnit, tak mi pomáhá aspoň tohle

 

------------

lelek byl polapen

no a né poprvé

nic zbylo za chlapem

rozryté do krve

 

špaček byl utlučen

bůhví kolikátý

v rozverném kroužku žen

co nenávidí chlapy

 

----------

 

našedlý ruměnec rudého filuty

 ve starých kamaších bažinou vyzutý

sám sebou zaskočen, po kapsách valuty

 

S vizáží kojence podplatí spojence

svědomí pálí jej, že zalhal stařence

tupý nůž schovaný čepelí ve střence

 

soudruhům čeliti ukrytý v týle

minulost za sebou, nový start cílem

krátká mu epocha, předlouhá chvíle

 

záznamy maže tu na jednu kazetu

v košili s knoflíčkem zapíná manžetu

správný čas přichází, nastává a je tu

 

Odchází středem minových polí

miny se sázejí, která ho skolí

miny se sázejí, jako už posté

v minových polích jenom strach roste

 

mini-sukně letí vzduchem

minisukně bez nohou

mladá dívka velmi smutně

pozoruje její let

oblohou

-----------------------------

 

přátelé v zákopech lásky

 

už tě znám zbytečně dlouho

a zbytečně dobře k tomu

jsi pro mne jeden z milionu

já jsem však milióntou pouhou

 

už tě znám jako boty

co mi dost dlouho patří

těším se na příští, na při

zas se líp poznáme, co ty?

 

už je zas pondělí...

 

 

27.8.

 

janek jirků v ruce sirku

stojí před rodinnou hrobkou

jirků janek odhodlaně

v druhé ruce s vlastní fotkou

ach

moci zakusit tu chuť

jen si líznot smrti

poležet si s ostatními

na prach obrácen

 

plamínek zhltne papír

hned na to popel jsi a dým

trochu autowoodoo

no a já zas pudu

puzen pudem sebezáchovným

 

 

smíření

 

ve válce se umírá

jenom né v míru

 

 

muží blud

 

adorujte rozum, věřte vědě

vleže, vestoje nebo vsedě

veďte disputace

za a, za b, za c

abyste učinili zadost

abyste udělali radost

pravdě

co s vámi hraje na schovku

a špatně vrací na stovku

a půlnoc bije v polednách

 

a pak se směje za skříní

divoká žena jeskynní

rozmnožená v ozvěnách

 

vy moji skřítci roztomilí

jak chcete najít něco, čili

čemu se stále vzdalujete

takhle na mne nemůžete

 

je t'aime                                 

je t'aime

                               je t'aime

                                                             !   

 

24.srpna

 

na chvíli zavři oči

na chvíli nedýchej

představ si, že jsi v kosmu

 

jaké to je?

 

co?

 

to už satčí!

 

slyšíš mě?

SLYŠÍŠ MĚ?!?!

doprdelestopadesátpět!!

tůt...kurva kdo moh vědět, tůt... že seš tak citlivý médium

Haló, ehm...

 

 

23.8.

staří přátelé

se nevídají často

protože to, co je pojí

není všední záležitostí

a také se to s každým dnem

a každým na burze posunem

nemění

 

sedí spolu

jednou za čas

u vínem prostřeného stolu

a mlčí o společných myšlenkách

opíjejíce se přítomností

dvou vzácných hostí

vzájemných

 

 

22.8.

 

je těžké si připustit

že lidé nejsou takoví, jak bych čekal, schválně

je těžké jim odpustit

budu na to potřebovat jeden život, minimálně

 

je těžké si nevyčítat

že nejsem podle představ ostatních neustále

až sto chutí napočítám

teprve potom konečně stanu se králem

 

 

21.8.

 

byly vlajky byly vjezdy

byly tanky byly hvězdy

ale dnes už pouze byly

vzpomínky nám po nich zbyly

 

ukrajinec není rus

no a kdyby třeba byl

vzpomínka je jenom džus

který někdo nedopil

 

ryba smrdí od hlavy

češi už mne neserte

 

-----------

 

na chalupě někde v dupě

dýchali jsme doušky klidu

internetem, co je všude

oduševněle pak k lidu

promlouvali z oné dáli

která je dnes přemostěna

vlnami, co nezastaví

žádné ploty ani stěna

 

svět je jinde nežli býval

dalo by se říci dál

firewall už ochranný val

z myslí lidí vyštípal

 

 

 

 

úskalí výchovy

 

k dětské duši vedou dvířka

která jsou pořád otevřená

klíče je plná klíčová dírka

kterým se nikdy netočí

nechtěj ten klíč mít

nechtěj ho získat

zámek pak navždy zaskočí

 

v každou chvíli tam buď

 

BMI sonet

knihy a prádlo z balkónu letí

boty a noty, balalajka též

a sprostých slov aspoň na souvětí,

dobře si rozmysli vše před tím, než

do úst si vezmeš body mass index

žen, které na tom sveřepě lpějí

že každý, kdo s nima ve styk přinde

v duchu si řekne: ona snad nejí

a nahlas ódy hned o štíhlosti

nezlomně mladistvých parametrů

jimž běžný plebs i kdyby se postil

vzdálen je tisíce kilometrů

takové pak dedikovat píseň

 o něčem jiném, nevyplatí se

 

 

 

16.8.

 

dobrou noc nihile

 

jestli to takto půjde dál

atomické částice se zastaví a vše zmizí

protože co jiného je tvar

než neustálý pohyb?

soumrak člověka přivítám úplně klidně v posteli:

kdo ráno nevstane,

nemusí si aspoň večer lehat

mám ale podezření s myšlenkou na sen

že moje nálada všechen ten zmar nějak přežije

a to bude vážně konec!!!

 

 

nihilova odpoledne

 

vzduch zemřel a nastalo absolutní dusno

žloutnoucí listí visí bez hnutí

tlak venku a ve mně mne hněte

jsem těsto na válu vlastní války

jsem si lidem jemuž je od huby utrhnuto

jedni vyznávají ono, druzí tuto

a všechno je hlavně na hovno

hlavně na mne míří a z nich tryskají sračky

že zase tryskáče přes kaluže?

leda ve snu dědy lebedy,

na shle!

 

 

 

nihilova rána

 

došel med, co budeme dělat?

záchod smrdí a v posteli jsou drobky

stůj co stůj..ale hovno nikam nejdu!

co je to za počasí?

někdo asi nechal přes noc běžet osvěžovač vzduchu

jsem v rozkladu

kousl jsem se do jazyka a nemůžu mluvit ani polykat

můžu jen psát, jak je všechno hrozné

podejte mi počítač

už teď je pozdě

už čtrnáct dní je za pět minut dvanáct

namá cenu vstávat, děti ať si řvou

zetleju a bude pokoj

 

 

15.8.

 

praparadigma

 

vesmír se odrazil od stěny jsoucna

a smršťuje se zpátky k bodu

kde kdysi ruka všemohoucná

stála u jeho zrodu

 

ruka, co vepsáno všechno má ve dlani

dřív než se cokoli stalo

konec i začátek dávno už je na ní

kde se to proboha vzalo ?!?

 

 

14.8.

 

kristýnko, rosteš do krásy

krystýnko, a jako z vody

dva roky už tu s náma jsi

dva roky neseš plody

 

ty plody jsou radost, láska

a to, co k tomu patří:

rodičům přibyla vráska

a tobě táhne na tři..

 

13.8.

 

ve vlacích ubíhá krajina a čas stojí

v každé stanici pět minut navíc

v oddílu pro matky s dětmi se kojí

a vedle v kupé dojídá krajíc

 

holka co matkou teprve bude asi

v každé stanici přistoupí mladík

co se hned následně připojí na síť

taky to není on, vlak stojí, čas pádí

 

--------

 

tonda a markéta

 

rypadlo prorylo rokli

když jsme si hráli na písku

lidi se vážně zcvokli

 

pod námi reportérka

rozhovor vedla s raziči

oni jí potom vercajk

 

vrazili  . .  . . . .

 

 https://www.novinky.cz/ekonomika/241591-stit-tonda-prorazil-metro-na-petriny.html?ref=boxF

 

 

111. 8.

 

sto honů pelášil, upaloval 

lýtka mu uhasil tchán

budoucí, co se rozčiloval

že mu za dcerunkou plá

 

jákýsi odnikud k ničemu budiž

soptil, lál vzkypělý kmet

netušil, odtuším, v tu chvíli tudíž:

pozdě je zalévat zlomený květ

 

do roka, ani ne, dědem se stane

přijme tu holotu do holportu

těm, kteří netuší, kam vítr vane

marno je poradit, tvoří holt sortu

--------

Šumák

 

Šumáku, k noze

ach můj Boze

 

náš pes chčije prostě všude

má holt svá léta

cítit je na každém rohu

nezvedá při tom už ani nohu

nechá to stékat

a není poznat, kdy to bude

 

já na to prdím jako kluk

je mi to větru šum a fuk

(šumák)

 

 

10tý srpen

 

každý desátý srpen v měsíci

vezmu si volno

podélně půjdu ulicí

a pak kolmo

každý desátý policajt v pyžamu

potká mne na ní

na té procházce po ránu

tedy ranní

a my zapředem hovor o pletkách

jak se to sluší

na stěny budem házet hrách

co mají uši

snad něco z toho ujme se za píci

blesků, story a hromů

snad aspoň každý tisící..

pak jdeme domů

nevěda ovšem ale že souseda

inspirovali ptáci

nafotil z větví, co se dá

jak paparazzi

potom si čteme tu v kupletu moci:

někdo prozradil pravdu!

o lžích a o nemocích

co nesmí na vzduch

a tak se scházíme na tajném místě

tak že sám ho neznám

policajt tvrdí, že takto jistě

jsme mimo seznam

 

dobrou moc

 

9.8.

 

není romantiky bez tragédie

modré laguny bez krve

kdo nezemře láskou, ať věčně žije

si to své fádní "poprvé"

 

kdo nespolk bolest, nevypil žal

a z mrtvých nevstal nanovo

kdo přes strach z jedu nemiloval

nezkusí korunu trnovou

 

nesnese spásné biče rány

co tělo odhodit donutí

zůstane neukřižovaný

a navždy monolabutí

 

 8.8.

 

v notovém zápisu klíč ke tvé duši

mezi řádky leží

nehraju na nástroj a moje uši

mohou jen stěží

uslyšet tóny, co v nitru ti znějí

o tvém žalu

nechť děti bez bryndáku zásadně nejí

a nesahají na píšťalu

 

-----

 

in memoriam

 

kde je můj mecenáš a jeho dary?

to jemu patří těchto pár vět

ještě se prohání drahými fáry

a v jejich kokpitech dobývá svět

 

až světa dobude, zhořkne mu sláva

okusí samotu skleněných vil

sám sebe zeptá se: co smysl dává?!

za volant sedne si, ač na žal pil

 

znaven a zhnusen pozlátkem světa

zamíří za město, kde rokle zeje

to je má chvíle a na ni čekám

oba nás zachráním-nechám se přejet

 

na prsou svitek s kompletním výborem

před skonem hlesnu jen: staň se mým sponzorem

 

4.8.

 

fatum

 

něco se pohnulo, náhlý vhled

jen na mžik, co za pár let

bude se teprve dít

uvidíš v nejasném problesku..

ve chvíli je zase klid

 

zpátky je kavárna a hosté

obsluha stejně už po sté

ptá se, co dneska si dáš

zočíš tu přítomnou hostesku

pohledem ala mesiáš

 

důvody jsou pro oslavu:

na vhledy a na dežavu

rundu šáňa na mne

pochybovat , vole, zkus

že já budu slavné

 

----------

 

spěch

 

není mi dáno pojmout tento den

a tak tu navždy bude: nestráven

 

3.8.

 

strážce času

 

už nastal pravý čas

a bude státi celý den

my jemu napospas

budem státi zase v něm

naplněni údivem

radost bude v nás

 

v ten čas, v ten den

kdy tělo se stalo Horácem

 

-----------------------

 

 2.8.

 nyní

je chvíle přešpatné nálady

co by se zlepšila, kdybys mne pohladil

nemá to řešení protože přeci

žes mi ji způsobil, pohladit nechci

 

 

V.K. sobě

 

jsem nepochopitelně zakomplexovaný

a léčím se v každém s lidmi setkání

nemám už přátele, všichni pryč uhání

jsem tak sám a vítěz samozvaný

 

každý to musí pocítit na kůži

že nestačí v něčem mi, což já hned vyhmátnu

odkryje slabinu, slabikou já tam tnu

amen je se ženou, veta je po muži

 

všichni jsou v trapu z trapné situace

prchají prachem cest, co vedou do mne

jsem městem měst, pupek pak skromně

světa, co ví, že začnou se vracet

 

jsem pánem nad lidmi, statky a Lány

jsem nepochopitelně zakomplexovaný

 

 

 

 

1.8.

 

nechce se klasům pod srp

nechat se sejmout a mlátit

pod ostřím nyní kos trp

chlebe můj ze země máti

 

(alternativní zakončení čtyřverší:

1. ..kosu je třeba nos zkrátit

2. ..marno je žencům láti

3. ..mlátička co proto dá ti

4. ..strništěm ve tváři kati

 

 

32.7. 

 

má mysl je klidná jak hladina

nic nechci, nic mi nechybí

myslím, že měním se v jogína

ulicí připlouvá alibi

 

 a líbí se mi, mysl prudce čeří

jogín se topí za člunem

že už ji pozval na večeři?

z jogína v mžiku šogunem

 

31.7.

 

ten pan jemný a pan ta jemný

 

linul se ze dveří jak vůně

kdo ho zaměří, pak stůně

oči-dvě lesklé tůně

 

míří blíž a se plíží

vzlíná k sobě zdviží

skrze oči mříží

 

vlnitý drát a nerozbitné sklo

v přepravní skříni tajemno

tranz a otis najednou

 

------

 

a už se to láme

s červencem je ámen

 

prší všude hodně

okurky jsou velké

:-)

 

------

 

třicátého sedmý

střádá se den ke dni

a již k odpoledni

žívot tvůj se chýlí

 

půlka prázdnin je tu

život v půlce letu

plod dává smrt květům

planým jako býlí

 

nemá v smrti pásku

žije na provázku

a rozdává lásku

v každou právě chvíli

 

cesta je tu cílem

ví to Jarka, Vilém..

a tak každým kilem

milovat se pílí

 

---

 

na rasistu jsem já ras

je ho kousek v každém z nás

v každém je kus xenofoba

vzájemně se bojí oba

 

26.7.

 

odsoužena

 

prchlivec chrlil sprchu slov a vět

kadencí co má lehký kulomet 

jakoby cvičil-uměl nazpaměť

onam a dál ještě, poslat náš svět

 

a druhý v koutku seděl furt jenom

do sebe hleděl až na svůj genom

kde bylo psáno v životě že on

poběží na místě, jak by řek Zenon

 

ti dva se ve spánku utkali o ženu

krásnou že oba ji museli mít

s jedním se vznášela hovoříc o zenu

s druhým pak nemravně chodila klít

 

oba dva byli jí života půlkou

jedné se zříci, strašný žen úkol

 

 

25.7.

 

olbřímí čepelí krátí se čas

a sedm šípů letí vzduchem

za rohem číhá ticho v nás

velbloud mi leze vnitřním uchem

 

postrmme vzhůru, tančeme

do kůry stromů ryjme vlys

prdel je blízko, ne že ne

slunce je vysoko, nízko hmyz

 

postrmme vzhůru, tančeme

do kůry stromů ryjme vlys

 

prdel je na dohled, ale jen naoko

řídne tu vzduch a houstne hmyz

 

 

 

24.7.

 

Máme doma slunce, bydlíme ve slunečním domě..

každé ráno vstává a tahá nás za vlasy a za uši z peřin

nemluví ještě dobře, já mu ale stejně bezvýhradně věřím

máme doma slunce a jeho sestru taky; kdo je to?

To už nechám na diváky..

 

 

23.7.

všechno nejlepší, Gréto

za sebou máš dnes pár let

Tvou sezónou je léto

přejeme ti šťastný let

 

------

zde se láme ve lva rak

------

 

22.7.11

všechno nejlepší do roku krize

v kterém se lámou životy

zda divadlo či televize

zdali já anebo ty

 

vše nejlepší k narozeninám

jsou právě třiatřicáté

takže zítra na Maninách

něco po půl desáté

 

přijdou holky bude švanda

zadudá nám do noty

budem slavný jako Landa

buďto já anebo ty

 

21.7.

 

revizor je vyšší forma bytosti,

má bezvýhradně vytříbený styl,

upře svůj pohled prost radosti-

tu s obligem si s rukou smyl

a třídí lid dle jakosti

 

pro něj už's tu stokrát byl

to všechno snad stokrát viděl

řešil, "chápal", přetřásal

před ním by ses marně styděl

před ním by jsi marně lhal

 

a tak jednej rovnou přímo

nepostávej opodál

hned si vyber cestu jinou

anebo se klidně spal:

zkus to s ním jak pámbů s hlínou

 

zkus v něm vzbudit lidský cit

věz však pouze vlastní vinou

jal ses sobě ublížit,                             

                                rozběhls se proti zdem

než nakape stalagmit

nepohneš ni atom v něm

 

on je něco jako busta

ošlehaná systémem

nemá vkusu ani gusta

jenom odznak jako šém

duše jeho-smutná, pustá.

 

 

20.7.

 

sápali se skini do jeskyní

černých jako moje kůže

až se ztratí, vzkažte vy jim

že mi každej z nich fakt může..

 

----

 

holedbal se luděk leprou,

malomocenstvím:

stejně všichni jednou zhebnou;

vrhaje svůj tristní stín

 

18+1.7.

kdyžz ítra je dne sa dne sjev čera

asižedo šlok posu nu

pís mok debyl o jemez era

neb otop íšup orumu

 

 

18.7.

na konci ulice telefonní budka

prosklená k prasknutí

kdosi se tu s kýmsi asi utkal

 

puklina je zcela krásných tvarů

jako šíje labutí

na bílém krku rudá skvrnka zmaru

 

17.7.

z procházky

 

lemovaly stezku z bodláčí tam čněly

vonnou arabsku vůči čichu pěly

na okraji v lesku, jenž byl víc než skvělý

klidně si mne peskuj, že neřeknu který...

 

---

 

od blesku k hromu v pauze srdcervoucí sten

a dopadlo něco přetěžkého

 

pod starou kůrou bílé dřevo

na vlhké zemi rozeklaný kmen

 

---

 

v jámě lvové mravkolev

písek se sune z okrajů

můžeš to vidět jako jev

já ale vždycky roztaju

a 

chuť mám chránit drobný hmyz

jenž napospas je zcela predátoru tu:-)

možná, že nesouhlasil bys

 když podávám mu stéblo, co pomocnou ruku

 

 16.7.

 

šest hodin v pendolinu

abych dvakrat tři: šest minut

pod nohama citil rodnou hlinu

 

šest hodin z matičky k matce

do reviru, kaj se mluvi kratce

 

kratce a vystižně

po cestě byly žně

byl sem tam sotuěžně.

 

od vltavy k ostravici

veni, vidi, vici.

 

 

15.7.

 

buď mi běhnou

ať nestloustnu

 

-------------

 

v náhlém pominutí smyslů

poryvu šílenství nečekaném

rozpouštím myšlenkový harém

to soužení testikálních syslů

 

a vale říkám jedné za druhou

běžte a vraťte se pak zpět

až najdete, že celý svět

nadá vám zvítězit nad nudou

 

 bez sysla smyslů zbaveného

jenž smyslně svůdný a tak

nebesky vtipný i naopak

zahrne vás všechny syslí něhou

 

 

----------

 

 

kde kříží se dvě nekonečna

kde nekonečno nekonečnu sečnou?

ptala se mne mladá slečna

s aurou vpravdě nekonečnou

 

v tobě dítě, ve tvém srdci

kde sen se líbá s myšlenkou

kde nepravé i pravé, kruci

kříží se - i s pointou

+

 

13.7.

kim v base

plejády lampionů a táhlé tóny zvonů

do kosmu zazáří mohtný div světa

největší vzpoura-tisíc milionů

miliardou úst vyřkne svoje "veta"

(tečka za větou a basta)

&

slovníček dojmů

basa - fr. zkráceně Bastila

bručet - upomínka na zvuky kontrabasu-basy

loch - ger. -s Loch: díra

někoho zašít..do díry vmanipulovat

a následně vězet  v díře..vězení

(lapák, pasťák atd.)

 

----------------------

 

píseň kosmická

kosmickou rychlostí a to tou třetí

dosud tvá družice vůči tmě letí

nespjatá vážností ona tvou více

kometa s vyhlídkou nedružit se

 

7.7.

odkud asi přiletí

čekám v mírném napětí

s čárkou mezi souvětím

na steč přichystanou...

 

furt nic

 

analýza století:

em džej je po smrti

svoboda jak by smet

z hit mejkrů snad už jen ten

jak se vlastně menuje?

to je jendo, zdá se, že už tuje:

 

všechno je jendo, honzíku

černá je bílá a dobro je zlo

vím že to víš vší silou co máš

jendo je vejce v košíku

a tobě z ruky vyklouzlo

černou se zlobou zalykáš

skořápka nakřápka

kuřecí pohádka, polívka

neuč se jendo odříkat

jen pořád ber a chtěj

pojykej hltej beznaděj

a nikdy a to děj co děj

se nelekni, že jsi ten nej

 

jsi ty a nikdo jiný

nevstal za tě z hlíny

aby byl právě tebou

a tak dál denně levou

každé ráno

než bude zcela dokonáno

a neměj nikdy výčitky

a na všechno vždy řekni ano

protože každé ano je zároveň ne

jako je půlnoc polednem

pochybujte si !!!

 

 

6.7.

velryby proti slunci

a v uších těžké ticho

na bubíncích leží sloupec

zajíkám se magickou hlubinou

polykám své andělíčky strážné

a snažím se rozkódovat

řeč kterou skoro neslyším

ač je mimo rozsah mých smyslů

přesto ji cítím, cítím na kůži a

v krku ji mám a srdce stojí, naslouchá

písni lásky kytovců

samec je mohutný a ona je

taky moc mohutná 

čeká na něj a zase uniká

vyfotím si je naposledy

největší savci proti slunci

zelená a modrá a žlutá a bílá slepota

zahuhlaná romantika na sklonku člověka

 

5. 7.

královské vale

 

padla kosa na kámen

nůžky krájí papír

krystal sbalil pergamen

o štěrk ztupils rapír

krev je rudá

žití krátké

přesto nuda

tíží vratké

pokusy o naplnění

nesmělé a povrchní

ulpívavé denní snění

sama sobě uprchni

krátkým řezem ostrým břitem

dlouze sleduj odchod svůj

nekaž ticho trapným křikem

naplň osud stůj co stůj

s pánem temnot kámen nůžky

papír a teď zahrej si

nedej pranic na pohrůžky

sama sebe assasin

 

 

4.7.

Díky za hory

díky za řeky

díky za lesy

díky za jezera

díky za bizony

díky za ropu

díky za zlato

díky za uran

díky za platinu

díky za turizmus

díky za obchod

díky za shovívavost.

To je, milí Indiáni,

naše vřelé díkůvzdání.

 

 

 

třetí červenec, v ruce růženec:-(

 

jsem smutná, sklíčená a sprostá

a vožralá, no a to zvostra

jsem pěkně tlustá, žádná kostra

 

jsem ošklivá, hloupá a osamělá

buddhista říkal, že sem to tak chtěla!

a co teď mám jako dělat?

kurva

do prdele s karmou..

to zas budou prázdniny!!!

 

2.červenec

 

tělo ženy je smrtonosná past

 

na rozhraní kontinentů

v moři mezi moři

leží tělo do cementu

zalité-a hoři

svou jen těžko tajím

turek zabil turka

pro krásu,co odkryla jim

mnou shozená burka

 

 

1. červenec

pozdě v noci píšou cvoci

melodramy o ovoci:

banány jsou zahnuté

a s hnědými tečkami

 dám si jeden k tomu té

na klíně si kočka mi

hoví slastně přede len

hřeje jak to pití

než sním banán najezen

tak bude noc v řiti.

 

 

26.6.

 

hadí hlad a opičí stesk

rychlý jako blesk

náhlý krajty atak

opice máma pláče a tak

skončil se život náhle v džungli

to mládě zašlo zardoušeno

hlad je neúprosný

rychlý jak světlo náhle ten podlouhlý lenoch

vzepne se k akci a jen bod rosný

nechá tě doufat v příští kdyby

kdo se sám džunglí pustí

ten dopou