V poslední době řeším problém, jestli existuje zřetelná hranice mezi poezií a rétorikou (rétoriku miluju, poezii mám v podezření). Třeba tu na to někdo bude mít názor. Přikládám lyrický experiment, který ovšem nic nedokazuje:)

Ostříš
do nepokoje pod sebou
a vzteklý vítr letí ti v ústrety.

Ostřím
se neznepokojím.

Našlapuji pomalu
jako ta malá mořská,
co nemůže být minuta.

nikdo nic, tak já
jak dlouhá je poslední doba?
je těžké milovat, když podezříváš
hranice je tak zřetelná, nakolik jsi toho schopna

Běda, asi jsem se špatně vyjádřila. A to už jsem se radovala, jak mě Jasněnka dokonale chápe. Já miluju dobře poskládaná slova. To není málo, je to um. Je to i umění? To je právě to, co nevím. Každopádně mám pocit, že Češi mají obecně k literatuře přespříliš "nábožný" vztah. A připadá mi to (zrovna u nich) poněkud srandovní.

bohulibé povolání?
k němuž jsme od přírody povoláni

La municipalité pragoise me rend FOLLE, moi aussi!

sice nemluvím francouzsky, jen hraji ve francouzštině, ale tuším, že je taky nenávidíš:-)

Jak se zdá, říjen má happy end pro všechny. Já mám překlad plus mínus hotovej a už si ani nepřipadám jako robotka. Díky za všechno, moc fajn workshop. A propos: ta nahrávka z koncertu opravdu existuje, nebo se o ní jen tak mluví?

Nahrávka z koncertu pravděpodobně existuje. Ale jen se tak o ní mluví. Kdo za to může, že se nic neděje? Asi čas. Ten může za všechno. Pokusím se to popostrčit.

G....

Hluboko ve mně
na dně oceánu
v krvi co mnou proudí
v rudých chaluh lánu

v nejjemnějším písku
šedivém i zlatém
v dobrém co je ve mně
i ve všem tom špatném

v mušli z které neznatelně
slyšet srdce tikot
leží PERLA – tak maličká...

V ní celý můj život.

Jsi básník Thore.
Navrátivší se iniciován.